"Emigroval bych znovu," říká Petr Prajsler
Jak jste se dozvěděl, že Vás draftovali LA Kings?
Na tu dobu vlastně zvláštním způsobem. Normálně mi přišel poštou dopis domů do Hradce Králové s logem Los Angeles Kings a zpětnou adresou na obálce. V dopise stálo, že jsem draftovaný jejich týmem a mají zájem, abych za ně hrál. Byl rok 1985 a přijde mi dodnes trochu divné, že se o ten dopis nikdo nezajímal. Bylo to ale štěstí, protože mě následně pustili na výjezdní doložku do Jugoslávie na dovolenou.
Jednal jste s LA Kings sám nebo přes nějakého prostředníka? Dnes jsou hokejoví agenti běžná praxe, ale jak to probíhalo tehdy?
V té době v Československu něco takového neexistovalo. Párkrát když jsem byl v zahraničí s Teslou Pardubice, tak mě kontaktoval nějaký člověk a přemlouval mě, abych odešel, že mi pomůže se dostat do Ameriky. Za svého prvního agenta můžu označit člověka, který mi pomohl dostat se z Rakouska do Ameriky a vyjednal mi první smlouvu s Los Angeles Kings.
Kdy jste si uvědomil, že i přes riziko emigrace chcete hrát v NHL?
Byl jsem na turnaji s reprezentačním béčkem na Aljašce na přelomu let 1986 - 1987. Tam jsem se rozhodl poměrně rychle. Potom jsem v létě 1987 utekl s těhotnou manželkou přes Jugoslávii do Rakouska.
Jak jste se dostal z Evropy do Los Angeles?
Bylo obtížné dostat se z Jugoslávie do Rakouska, ale nakonec se to povedlo. Potom jsme strávili nějaký čas v Rakousku. Česká televize natočila v devadesátých letech seriál o emigrantech “Konec velkých prázdnin”. Prožili jsme stejnou anabázi jako někteří hrdinové tohoto seriálu. Strávili jsme týden v izolaci v Traiskirchenu a potom nás přeložili na nějaký penzion. Tam jsem se snažil kontaktovat dopisem Kings a informovat je, kde jsem a aby mi pomohli. Dlouho jsem neměl žádnou odpověď. Potom nás přestěhovali s manželkou na jiný penzion, kde jsme naštěstí strávili jen tři noci. Bylo tam hodne emigrantů, kteří měli problémy s alkoholem a drogami. Tohle období bylo opravdu náročné na psychiku. Třetí den jsme se šli s manželkou projít a zastavilo vedle nás Porsche. Řidič se mě zeptal, jestli jsem to já, a vysvětlil, že nás poměrně dlouho hledá. Vysvětlil nám, kdo je a co pro nás může udělat a přestěhoval nás do Alp do hotelu. Kontaktoval vedení Kings a postupně se vše rozběhlo, aby pro nás vyřešili víza a potřebné formality. Poslali za námi právníky do Vídně, kteří pro nás zajistili víza. Do Ameriky jsme přiletěli asi 14 dnů před začátkem předsezónního tréninkového kempu. Z toho člověka se vyklubal tak trochu podvodník, ale to jsem zjistil až v Americe. Nakonec to pro mě dopadlo dobře. Kings mi pomohli se ho zbavit. Na druhou stranu ale musím říct, že mi vyjednal dobrou smlouvu.
 |
| První sezóna v dresu LA Kings |
Tehdejší generální manažer LA Kings byl legendární gólman Rogie Vachon. Jak s ním probíhala jednání o Vaší první smlouvě do NHL?
Hodně dramaticky. Když jsme s Rogie Vachonem o smlouvě jednali, bylo mi trochu úzko, když jsem viděl, jak se s mým “agentem” hádají. Konečně se domluvili na výši mého platu a já byl spokojený a chtěl jsem odejít, ale můj agent mi řekl, ať zůstanu sedět, že ještě neskončil. Neměl jsem ponětí o čem byla řeč, protože jsem nerozuměl anglicky. Vachon jednou dokonce skoro hodil křeslo proti zdi. Nakonec mi agent oznámil, že vyjednal bonus za podpis smlouvy a ten byl docela vysoký. Zíral jsem na to s otevřenou pusou. Bylo mi v té době 21 let a celé mi to připadalo jako sen.
 |
| Larry Robinson (19) a Petr Prajsler (25) v přesezónním kempu LA Kings v roce 1989 |
Jaký byl váš první tréninkový kemp?
První kemp jsem byl trochu jako Alenka v říši divů. Všechno bylo dobře organizované, ale já jsem se hlavně soustředil na to, abych dobře hrál, a zbytek už byl mimo mě. Neustále mi říkali, že jsou se mnou spokojení, ale pak přišla sezóna a já byl na tribuně. Takhle mě drželi asi do konce listopadu. Během této doby jsem odseděl asi tři zápasy. Říkám odseděl, protože mě pustili na led asi tak dvakrát třikrát za zápas. Koncem listopadu mě poslali na farmu s tím, že se tam mám naučit, jak se hraje hokej v Americe. Největším zklamáním pro mě bylo, že tam se mnou nikdo nekomunikoval, co by bylo potřeba abych zlepšil. Naopak když jsem tam dorazil, tak tam byl starý trenér před důchodem a první, co mi řekl, že ať si sednu do kouta a ať nepočítám, že budu hrát. Mám se prý jen koukat a učit se, jak se tam hokej dělá. To pak není divu, že ztratíte jakoukoliv motivaci. Naštěstí jsem tam nebyl dlouho a potom se to už zlepšilo. Jako hráči z východní komunistické Evropy jsme to měli všichni těžké. Museli jsme dokázat, že jsme lepši, než ostatní, a mít štěstí na trenéra, který vás mohl a taky musel podržet a dát vám šanci. Realita byla taková, že já jsem to štěstí většinou neměl. Ale to je život.
Jak probíhala Vaše aklimatizace, resp. jak jste si zvykali na život v Kalifornii?
Na život v Kalifornii se zvyká dobře. Je tam krásně, kdo tam nebyl, tak to nepochopí. Každý den máte slunce. Navíc jsme bydleli asi 15 minut autem od moře.
Jak jste se v týmu zabydloval?
Nejdříve mi přišlo, že o mě Vachon hodně stál, ale co se mnou potom prováděli, jsem nechápal. Bylo to podobné jako dnes, kdy vás jako Evropana zkouší, co vydržíte. Jenže tehdy bylo v lize hráčů z východní Evropy opravdu málo a bylo to nastavené daleko přísněji. Netvrdím, že jsem se pokaždé připravil na sezónu na 100%. Když jsem ale před sezónou 1990/91 podepsal jednocestnou smlouvu (která garantuje stejný plat v prvním týmu i na farmě), tak jsem na sobě tvrdě makal. Stejně mě ale poslali hned první týden kempu na farmu do Phoenixu. Měl jsem ve Phoenixu v sezoně 1990/91 47 bodů jako obránce v IHL a nedostal celou sezonu šanci. Pokaždé povolali nahoru někoho jiného a už jsem opravdu nevěděl, co mám ještě víc dělat. Požádal jsem o výměnu do jiného týmu, ale z vedení mě uklidňovali, že když se někdo zraní, dají mi šanci. Ale nedali. Nechci brečet, byla to realita.
Moji rodiče neměli v práci nepříjemnosti kvůli tomu, že jsem emigroval. Otec nebyl nikdy v KSČ a mamka dělala u lisu v továrně, takže je už nemohli poslat níž. Rodiče od manželky to bohužel odnesli vyhozením z pracovních pozic. Moje rodiče jen obtěžovala tajná bezpečnost a zvala si je pravidelně jednou za půl roku na výslechy.
Jako Evropan jste to musel mít těžké rychle se prosadit v jiném stylu hry. Nelitoval jste nikdy svého rozhodnutí emigrovat?
Nikdy jsem nelitoval toho, že jsem emigroval. Kdybych byl ve stejné situaci, udělal bych to znovu. Ve finále jsem měl to štěstí hrát alespoň jednu sezonu s těmi nejlepšími. V LA to byli Gretzky, Robitaille, Robinson a v Bostonu pak Bourque, Nelly, Růžička. Jak jsem už říkal, první sezonu jsem strávil od listopadu s New Haven Nighthawks. Druhou také a byla to super zkušenost, kdy jsme se z nejhoršího týmu na začátku sezóny dostali až do finále Calder Cupu, kde jsme prohráli s farmou Detroitu. Na zápasy v té době chodilo neuvěřitelných 12 000 až 14 000 lidí. Neskutečná atmosféra.
Jak vzpomínáte na svůj první zápas v NHL? Jak Vás přijala kabina LA Kings?
Abych řekl pravdu tak na první zápas si moc nevzpomínám, protože jsem ho skoro celý proseděl jako sedmý obránce na lavičce. Nic mimořádného to nebylo. Spíš jsem byl zklamaný, jak se mnou zacházeli na ledě. Mimo led musím říct, že se nám snažili pomáhat, abychom si zvykli, ale to nebyli trenéři nebo spoluhráči, byli to lidi z organizace klubu a jeden Čechoameričan, u kterého jsme mohli v úplných počátcích bydlet.
Kdo Vám z tehdejšího kádru Kings pomáhal v novém prostředí?
Komentáře
Okomentovat